Na Ruzyni nastupuji do Airbusu A380, poprvé letím tímhle obrem. Zároveň poprvé letím pracovně do Indie – 2 týdny školit skupinku Indů. O Indii se říká, že si ji buď zamilujete, nebo se sem už nikdy nevrátíte. Vzhledem k tomu, že cestuji do Pune, do turisticky netknutého města a do ryzí Indie, čekám spíše tu první variantu.

Po přistání v Mumbaji (Bombaj) se hned řadím do fronty pro elektronická víza. Na letišti je jedno okénko pro držitele elektronických víz a asi 20 okének pro držitele těch klasických. Elektronická víza jsou novinka a jsem fakt rád, že jsem si je zařídil – budu odbaven výrazně rychleji, než zbytek – ve frontě nás stojí pouze deset. U zbylých okének pro klasická víza jsou nekonečné fronty. Po hodině čekání davy u klasických víz úplně zmizí, zatímo naše řada se zkrátí na polovinu… Indové tuhle novinku zatím moc nezvládají.

Cestou do Pune

Po skoro dvou hodinách ve frontě úspěšně projdu imigračním a jdu rovnou k pásu se zavazadly. Na pásu už se točí bagáž z jiného letu a můj batoh nacházím spolu s několika dalšími v rohu obří haly. Venku na mě čeká chlapík s mým jménem.

„Pune?“ zeptám se.
„Pune“ kývne a ukáže rukou někam v dál a naznačí, že půjdeme k autu.

Kdyby to byl místní prodavač čaje, nepoznám to. Nějak jsem si zapomněl před cestou zjistit jméno řidiče, který mě má vézt, takže si ani nemám jak ověřit, že je to opravdu on 🙂 Cestou ukáže rukou na výtahy:
„To je výtah.“ Chvilku oba mlčíme.  „To tu používáme, aby lidi nemuseli se zavazadly po schodech. Pojď, svezeme se.“
Moc nevím, co mu na to odpovědět, tak jen s uznalým „hmm-mm“ pokývnu hlavou.
Dojdeme na parkoviště, nastoupíme do jeho auta a jedeme. Do Pune to je 120 km po dálnici, což v Indii znamená zhruba 5 hodin cesty.

Po půl hodině jízdy nás zastavuje policista a dostáváme pokutu 50 Rp (18 Kč) za kličkování. Trochu nechápu, jak jsme mohli dostat pokutu za kličkování na totálně ucpané silnici. Ptám se řidiče a ten mi vysvětluje, že jediná práce těhle hlídek je celý den někoho pokutovat. Nemá cenu se s nimi hádat, pokuta je tak nízká, že je lepší ji bez řečí akceptovat. No a kličkování prý znamená, když změníte několikrát po sobě pruh. K tomu nemám moc co dodat – místní silnice totiž pruhy nemají. Na prostoru pro dva pruhy tu jedou minimálně tři auta vedle sebe a k tomu štrůdl motorek v protisměru. Idnie mě zatím baví 🙂

Na hotel přijíždíme přesně po pěti hodinách cesty. Hned před branou nás zastavují tři Indové a cvičený(?) pes. Musí prohledat celé auto včetné motorového prostoru, jestli nepašujeme nějakého Inda. U dveří do hotelu ještě procházím bezpečnostním rámem, kde mi rentgenují zavazadla. Zítra mě čeká první pracovní den v Indii, těším se 🙂