Vstáváme po sedmé a nechce se nám z postele. Čeká nás poslední den na Madagaskaru. Rozpékání croissantu přes noc vychytali, takže si užíváme dobrou snídani s jahodovým freshem. Po deváté vyrážíme do města, procházíme zbytek doporučené trasy z Lonely. Nic moc zajímavého tu není, nejvíc se ním líbí schodiště plné stánků s nejrůznějšími razítky, odkud je hezký výhled. Dojdeme až k nádraží, což je poměrně hezká budova, a otáčíme se zpátky k hotelu. Cestou kupujeme v potravinách rum a čokoládu.

Sbalíme si batohy, platíme za hotel a vyrážíme ještě na oběd do Chez Sucett. Potkáváme taxikáře Lálu. Domlouváme si s ním sraz v jednu hodinu, hodí nás na letiště. V restauraci se trochu zdržíme a na místo srazu dorazíme o deset minut později. Lála to zřejmě nervově nevydržel a vzal mezitím jiný kšeft. Na letiště jedeme s jeho kamarádem. Cesta trvá skoro hodinu. Na letišti je trochu chaos, čekáme dlouho ve frontě. Loučíme se s Madagaskarem a nasedáme do letadla.  V Istanbulu jsme v pět ráno, navazující spoj nám letí ve dvanáct. Zabereme lavičky, na kterých se hezky spí. Letiště je prázdné. Pučisté ho obsadí až sedm hodin po našem odletu. V Praze si nás vyzvedává maminka, které tímto děkujeme. Je nám smutno a vymýšlíme, kam se vydáme příště.

Vstáváme v 7:30, což je asi nejpozději za celý náš pobyt. Snídáme v krásné jídelně s výhledem na město. Dostáváme výborný papájový fresh juice a rozpečený croissant, který rozpékali zřejmě moc dlouho a je zpoloviny spálený. Hned po snídani vyrážíme do muzea archeologie, které je kousek od hotelu. Jsou to dvě malé místnosti, kde kromě naučných tabulí skoro nic jiného není. Před muzeem stojí taxi – starý Citroen CV2  a jeho sympatický řidič Lála. Domlouváme s ním odvoz na známé tržiště La Digue za 35 000 Ar.  Tržiště je obrovské a plné nejrůznějších suvenýrů. Postupně obejdeme všechny stánky. Mají tu opravdu všechno – přes drahé kameny, po krokodýlí tlapy. Kupujeme magnety a vanilku, kterou mají téměř v každém stánku. Akorát je dost pochybně balená a vůbec nevíme, kolik by vlastně měla stát. Usmlouváme čtyři balíčky za 70 000 Ar.

Jízda starým citrónem a závodík Lála

Celý příspěvek →

Cesta do hlavního města Madagaskaru Antananarivo probíhá hladce. Letíme s Turkish Airlines s přestupem v Istanbulu a letadlo je poloprázdné. Máme pro sebe celou čtyřsedačku, daří se nám poměrně snadno usnout. Probouzí nás mezipřistání na Mauriciu, kde většina lidí vystupuje a v letadle zůstaneme jen my dva a pár černochů. V Taně, jak hlavnímu městu říkají místní, jsme kolem druhé odpoledne.

Po příletu platíme 25 euro za vízum. Měníme eura za ariary. Směnárnu vybíráme podle nejvíc usměvavé obsluhy, kurz mají všude stejný. Fasujeme asi patnácticentimetrový balík a na chvíli jsou z nás multimilionáři. Do peněženky se nám peníze ani náhodou nevejdou, tak je balíme do dvou igelitek a schováváme na dno batohu. Jdeme hledat taxík. Chtějí po nás 50 000 Ar, snažíme se chvilku smlouvat, ale pak nám chlapík ukazuje ceduli, že z letiště je fixní taxa. Dál se nehádáme a necháme se odvézt na hotel Maison Lovasoa, který jsme si zarezervovali z Čech. Všichni na nás mluví francouzsky, začínáme se trochu bát. Naše znalost fancoužštiny se omezuje na merci a je t’aime. Pokoj je pěkný, na recepci znají booking.com (na rozdíl od hotelu v Kathmandu v Nepálu) a neumí ani slovo anglicky. Dostáváme welcome drink, z čehož moc nadšení nejsme, protože jeho původ nedokážeme odhalit a neradi bychom si zničili střeva hned první den. Vypadá to na fresh juice, po chvíli váhání se odhodlám k jeho konzumaci. Bláža se moc netváří. Celý příspěvek →