Taxíkem se necháváme odvézt na autobusák v Manadu za 100 000 Rp. Jízda trvá asi hodinu. Později zjišťujeme, že cena měla být tak poloviční. Nádraží Malalayang je poměrně veliké, hraje tu hlasitá hudba a všude je spousta lidí. Kupujeme jízdenky za 40 000 Rp/os. Bus do Kotamubagu jede jen v 8:00 a ve 14:00. Ten v osm už jsme propásli, takže si sedneme na zem a skoro tři hodiny čekáme. Doléhá na nás únava z letadla. Bláža se učí indonéské číslovky.

Chvilku před druhou nasedáme do busu, který podle Lonelyho odjíždí na čas s železnou přesností. My nabíráme zpoždění 26 min. Zavazadlový prostor je prý plný švábů, do úložného prostoru nad sedačkami se nic nevejde, a tak všechna zavazadla leží v uličce. Naše krosny jsou tu unikát. Mezi nejčastější zavazadla místních patří pytel od rýže, papírová krabice nebo kýbl od barvy. Cesta vede podél pobřeží. Z jedné strany je moře a z druhé strany vysoké zelené hory, kokosové palmy, banánovníky a krásné vesničky.

V Kotamubagu vystoupíme z autobusu u silnice a bemem (obdoba tuk-tuku) se za 10 000 Rp dostáváme k hotelu Ramayana, který má všechny pokoje obsazené. Chvilku bloudíme a nacházíme hotel Winijaya. Na výběr máme „ekonomi“, „standrt“ nebo „VIP“. Bereme „standrt“ za 85 000 Rp, který disponuje zatuchlou koupelnou s velkou kádí s vodou a naběračkou.

Náš pokojík v Kotamubagu

Vyrážíme hledat něco k snědku. Objevíme velký supermarket, kde prodávají snad všechno, a kupujeme sušenky na další dny. Pak objevíme měnší jídelnu, kde si dáváme pálivé kuře s rýží za 15 000 Rp. Všichni se na nás usmívají, jsme tu široko daleko jediní turisté. Vracíme se na hotel, koupelna strašně smrdí, svádíme boj s naběračkou a jdeme spát. Na posteli chybí deka. Naštěstí máme deku, kterou jsme si „vypůjčili“ z letadla.