První pracovní den v Indii. Rychlá snídaně na hotelu a vybíhám ven. Hned u východu mě zastavuje vrátný, že musím projít bezpečnostním rámem a zavazadlo mám položit na pás, že ho musí taky prověřit. Nechápu, ale podvoluji se. Venku na mě čeká řidič. Do práce to je 7 km, které prý pojedeme 45 min (pokud budeme mít štěstí). Nakonec jedeme hodinu, no my vlastně ani nejedeme – spíš jednou za čas popojedeme v koloně.

U brány na mě čekají moji indičtí kolegové – Krunal a Sarvan, kteří mi pomáhají vyplnit všechny formuláře a další formality. Pak následuje další průchod bezpečnostním rámem a rentgenování zavazadel. Uvnitř areálu jsou tři velké kancelářské budovy, které dohromady pojmou 20 000 pracujících Indů. My jdeme do budovy číslo 2. Při vstupu do budovy zase všichni procházíme bezpečnostními rámy a zavazadlo mi potřetí rentgenují. Úplně stejné procedury se opakují i cestou zpátky na hotel. Dohromady tedy 6x za den. Docela by mě zajímalo, kolik takový notebook rentgenového záření vydrží.

V kanceláři se setkávám se zbytkem indického teamu. Budu je následujících 14 dní školit. Po úvodním seznámení jdeme všichni na oběd. Krunal se ptá, co si dám, já vůbec netuším – místní názvy mi moc neříkají, tak ho jen prosím o něco nepálivého a jednu česnekovou placku (naan). Trochu mě překvapuje, že tu nemají příbory. Vše se jí pouze rukama a pomocí placky. Mé nepálivé jídlo mě rozbrečí hned při druhém soustu. To hrozně baví všechny u stolu.

Další den ze mě mají zase všichni hroznou srandu. Poprosím znovu o něco nepálivého a i když mi slzy vyhrknou skoro až ke konci oběda, všichni se můžou potrhat smíchy. Další den se to opakuje zas, ale to už se mi smějí hned na začátku. Nedá mi to a zeptám se, co jim příjde k smíchu.

„No víš“ následuje chvíli pauza „no.., ty vůbec neumíš jíst“
Trochu nechápu, neb to do sebe cpu rukama stejně jako všichni ostatní.
Krunal pokračuje „víš, my tady u nás jíme jen pravačkou..“
„..my levou ruku používáme pouze na utírání… „ a v tu chvíli mi to dochází.

I přes znalost místních stolovacích zvyklostí se mi za celých 14 dnů nepodařilo jíst pouze jednou rukou a tak jsem k jídlu dál používal obě, což všem posloužilo jako dobrý zdroj obědové zábavy.

Koncem prvního týdne mě v kanceláři překvapí další událost. Vejdu do místnosti a na moje hlasité „Namastééé“ nikdo nereaguje smíchem jako vždy. Jen Praší mě potichu pozdraví. Ptám se jí, co se děje.

„Duch“ odpoví s vykulenýma očima. „Už od rána je tady duch.“
„Jak to víš?“ ptám se.
„Vím to, i ostatní to ví“ odpovídá a dodává, že duch sem chodí celkem pravidelně. Někdy i jednou za měsíc.
Prý se ale nemusím bát, do zasedačky, kde máme školení, prý duch nechodí.

Na konci dne mě zastaví Krunal s tím, že si mám zítra (v pátek) na sebe vzít něco svátečního. Usměju se, kývnu a běžím čekat na řidiče. Cestou mi hlavou probleskne, že s sebou nemám nic svátečnějšího, než košile a kalhoty, ve kterých školím každý den.

Ráno mě vyzvedává jiný řidič a hned se ptá, jestli by mi nevadilo, kdyby to vzal jinou cestou, aby se vyhnul každodenním zácpám. Nadšeně kývnu a vyrážíme se proplétat okrajovými uličkami Pune. Za celou cestu se ani jednou nezastavíme a cesta krásně ubíhá. Zklamání nastává až při pohledu na hodinky, kdy zjišťuji, že cesta zkratkou trvá o 20 min déle, než přímá cesta zacpaným městem.

Hned u první brány do práce mě odchytává Krunal. Celý září a říká, ať jdu s ním, že pro mě něco má. Z igelitky vytahuje zářivě bílé pandžábí a červený šál, který si prý musím obléknout. Moc nad tím nepřemýšlím a na záchodě se převlékám. Výjdu ven a Krunal uznaně kývně a říká, že to vypadá perfektně. V meetingovce už všichni čekají. Když tam vejdu, tak se všichni začnou hrozně smát.

„Co se smějete“ ptám se. „Vždyť máte všichni na sobě to samé“
„No víš, ale ty jako bílej v tom vypadáš děsně vtipně“ odpovídají.

Nakonec v tom odpřednáším úplně celý den a na konci dne se mi dostává poděkování, že ctím jejich tradice. S Krunalem a Sarvanem ještě domlouvám víkendový výlet a pak mizím na hotel.

Sváteční outfit, ve kterém jsem školil celý den.