Budík v 5:45, rychle do smradlavých pohor, panák čači s Rozou a rychlá snídaně. V 6:30 na nás čeká chlapík opírající se o nastartovanou Ladu Niva. Typický gruzínský padesátník s knírkem, mohutným obočím, za které by se nemusel stydět ani Brežněv, v černé kožené bundě a úsměvem, přes který by se dal prohazovat hrách. Za cestu si řekne šílených 90 gel, což je bohužel běžná cena s vysokokavkazskou přirážkou. Vyrážíme směr Mazeri (30 km).

Tetnuldi 4858 m

Řidič najednou z ničeho nic zastaví uprostřed pustiny. Vystoupí z auta, podrbe se na zadku a z kožené brašny vytáhne starý ruský dalekohled. Přitiskne binokulár k očím a nataženou rukou začne přejíždět hřeben a ukazovt přibližnou trasu:

„Tam ňet“
„Tam ňet“
„Tam lavina, tam vy umretě“
„Tam ňet“
„Tam! Tam vy iděte. Tam chadit bábušky“
„Tam nět“
„Tam balšoj lavina, tam vy umretě“

Pak mi vrazí dalekohled před oči. Několikrát přejíždím pohledem hřeben a snažím se najít zmiňované sedlo, přes které chodí bábušky.. vidím prd a tajně doufám, že se zorientujeme aspoň podle GPS, až budeme v Mazeri. Poděkujeme za cenné rady, naskáčeme zpátky do Nivy a jedeme až do Mazeri. Tam nás řidič vyhodí, usměje se a s přáním pěkného dne odjede. Cesta je dobře značená a vede nádhernou zelenou krajinou, kde se pasou koně. Značení končí cca ve 2000 m u rozcestníku. Dál už jsou všechny značky pod souvislou vrstvou sněhu. Stoupáme dál k místu, kde si myslíme, že by mělo být sedlo Guli Pas a doufáme, že nejsme v „Tam vy umretě“ zóně. Cesta je čím dál tím příkřejší a svah dosahuje místy skoro 45° sklonu. Boříme se po pás do sněhu, cesta je velmi vyčerpávající. Posledních 150 výškových metrů nám trvá kvůli sněhu přes hodinu. Nejvyšším bodem cesty je sedlo Guli Pass ve výšce 2987 m, kde čekáme asi půl hodiny na Jirku, než vydrápe. Sedlo nabízí naprosto parádní výhledy na všechny strany. Posedíme další půlhoďku, posvačíme a vyražíme dolů.

Vrcholovka Guli Pass

Cesta dolů je naprosto bez problému. Celou zasněženou část sjedeme po břiše jako tučňáci. Až dole mi dochází, že kámen pod sněhem by mi během vteřiny vytvořil stejný úsměv jako měl náš řidič. Dál pokračujeme po louce směrem do údolí, u kterého doufáme, že nás dovede na hlavní silnici před Mestií. Cestou nepotkáme ani jednu značku. Údolí je krásné, na loukách se pasou koně, svítí sluníčko a v dálce hřmí padající lavina.. Cesta dál pokračuje podél řeky, kde začíná prašná silnice, která je na několika místech přerušená sesuvy. Ta nás postupně dovede až k hlavní silnici, odkud pokračujeme cca 3 km zpět do Mestie. Jirka mele z posledního. Celá cesta nám zabrala asi 10 hod (hlavně kvůli sněhu). Večer dáváme večeři, pivko, čaču a posouváme snídani až na 7:30, abychom dospali předchozí dva treky.

Dodatek: až po několika měsících zjišťuji, že zpáteční cestou jsme šli mimo značený trek, který normálně vede po vrstevnici až ke kříži s vyhlídkou.

Poslední značené místo na treku ve 2000 m

Krasné výhledy

Mapa cesty z Mazeri přes Guli pass do Mestie