Ráno vstáváme kolem osmé, balíme a bez snídaně vyrážíme hledat stanici maršutek. Od našeho hotelu to jsou 2 km pěšky. Na místě se hned ptáme prvního maršutkáře na maršutku do Kutaisi. Ten ukáže na jiného, ten zas na dalšího, až nakonec najdeme toho správného řidiče. Z něj se asi 5 minut snažíme dostat čas odjezdu jeho maršutky. Nakonec se nám to daří – vyjíždí v 10. Naložíme si k němu bagáž a jdeme hledat něco k snídani – do odjezdu máme hodinu čas.

Snídani si dáváme na blízkém tržišti. Každý si koupíme nějaké pečivo a pomalu se suneme zpátky na zastávku. Máme ještě spoustu času. Sedneme si na lavičku vedle naší maršutky a začneme snídat. Po chvíli mi dochází, že naše maršutka není naše. A hlavně maršutka, vedle které snídáme, nemá v zavazadlovém prostoru naši bagáž. Odchytíme prvního mršutkáře a hned se ho začneme vyptávat, kde je naše maršutka.

„Kutasi“ a mávne rukou směrem k silnici.
A kde je naše bagáž?!
„Kutaisi“ znovu mávne rukou směrem k silnici.
Chvíli na něj koukáme a moc nevíme, co dál říct. On se jen přiblble usmívá.

Pak se ozve Jirka: „Pas! Já tam mám pas!“
Láďa vytřeští oči „Já taky“.
„Já pas mám“, vykřiknu.
Zase chvíli ticho.
Pak se začneme smát – nic jiného nám totiž nezbývá 🙂

Doptáme se na další nejbližší spoj. Skáčeme do maršutky a po deseti minutách vyjíždíme. Řidiče ještě poprosíme, ať zavolá tomu s batohama, aby na nás počkal (doteď nechápu, jak se nám tohle podařilo vysvětlit). Největší průšvih je v tom, že ty batohy musíme za každou cenu najít, jinak se domů vrátím jen já a kluci zůstanou bez pasů nadosmrti v Gruzii.

Cesta ubíhá celkem rychle. Nervozita začne stoupat až při vjezdu do Kutaisi. Čím víc se blížíme ke známému autobusáku, tím nervóznější jsme. Celou cestu sledujeme na GPS a odpočítáváme zbývající kilometry. Když už jsme na místě, maršutka prosviští kolem autobusáku a pokračuje neznámo kam.

Koukáme na sebe a nikdo nic neříká.
Pak se začneme uklidňovat tím, že určitě jede na jiný auobusák. Po deseti minutách zstavujeme hned vedle maršutky, kterou jsme původně měli jet. Jak tak couváme vedle ní, tak se z ničeho nic začne rozjíždět. Kluci pokřikují na řidiče, ať ji zastaví, ale ten nereaguje. Naše maršutka zastaví a kuci bez placení vybíhají ven. Já se snažím řidiči vysvětlit, že za všechny platím já, ale ten to moc nevnímá a jen na kluky huláká:

„vy debili Čéši“,
„vy debili Čéši“,

a ukazuje přitom na naše batohy, které čekají na protější straně ulice vedle lavičky plné gruzínských důchodců. Ti z nás mají hroznou srandu. Ukazují si na nás a hrozně přiblbe se smějou. Bereme batohy a radši hned mizíme někam dál, protože máme pocit, že se nám smějí snad úplně všichni.

Dnes chceme ještě navštívit Prometheus Cave (Prométheova jeskyně). Bohužel k ní neexistuje přímý spoj a tak plánujeme přesun maršutkou a pak přiblížení taxíkem. Maršutka jede z autobusáku č.2 (ten s McDonaldem), který je od nás asi 2 km pěšky. Volíme tedy pěší přesun. Proplétáme se neznámými uličkami města a cestou nás odchytí místní děda – taxikář, který zjišťuje, jestli jsme se neztratili. Jakmile se ujistí, že opravdu víme kam jdeme, začne nabízet své služby. Je velmi neodbytný a nakonec podlehneme a domlouváme zpáteční cestu na Prometheus Cave za 20 gel. Naskáčeme do jeho starého taxíku a jedeme.

Jeskyně je vzdálena 22 km od Kutaisi a cesta trvá necelou hodinu. Vstup do jeskyně stojí 7 gel. Prohlídka s anglicky mluvící průvodkyní trvá asi 40 min. Za tu dobu projdete necelé 2 km podzemí. Jeskyně je plná stalagmitů a stalaktitů různých tvarů. Vše je poněkud nevkusně nasvíceno různobarevnými světly. Poslední část prohlídky je podél podzemní říčky. V těchto místech lze prohlídku ukončit, nebo za poplatek 7gel pokračovat loďkou (podobně jako v našich Punkevních jeskyních) a proplout podzemní říčku. Projížďka je velmi krátká (asi 300 m) a za poplatek 7 gel opravdu nestojí (dřív byla cena 1 gel).

Po prohlídce jeskyně nám zbývá ještě celkem dost času a tak ukecáváme dědu, jestli by nás ještě nesvez na klášterní komplex Gelati. Děda kývne a vyrážíme. Klášter z 12. století je na seznamu UNESCO a patří tak k nejvýznamějším památkám Gruzie. Po asi hodinové prohlídce pokračujeme autem na další klášterní komplex – do kláštera Motsameta. Ten je menší a méně navštěvovaný, než Gelati, ale mnohem zachovalejší a malebnější. Narozdíl od Gelati se do Motsamety smí pouze v dlouhých kalhotách (pokud nemáte, půjčují u vchodu sukně, kterou si zakryjete holé nohy). Mezi kláštery Motsameta a Galeti vede krásný půldenní pěší trek. Z Monsamety se lze pak vrátit do Kutaisi vlakem.

Po této okružní cestě po památkách se vracíme zpátky do Kutaisi, kde navštěvujeme katedrálu Bagrati. Ta je stejně jako klášter Gelati zapsaná na seznamu světového dědictví UNESCO. Z katedrály se vracíme pěšky do centra Kutaisi, kde zrovna probíhá policejní přehlídka. Zalezeme do první dobře vypadající hospůdky na večeři a pivo. V 11 večer se taxíkem přesouváme na letiště.

Letiště v Kutaisi je malé a moderní. Bez problému tu lze celkem pohodlně přenocovat. V 7 ráno nám letí letadlo do Katowic. Odtud pak přesun do Ostravy, vlak do Pardubic a další vlak do Hradce. Tak končí naše Gruzínské dobrodružství. Příští rok nás čeká Ázerbájdžán.