V druhé části naší cesty po Provence jsme zamířili na jih a postupně navštívili národní park Camargue, město Arles a Avignon a nakonec jsme zamířili ještě do hor do národního parku Ecrins. O první části naší cesty do Provence si můžete přečíst zde.
Růžové solné jezero Salin de Giraud
Je sobota a vyrážíme se Sarvanem, Krunalem, jeho ženou a dcerou na výlet. Řidiče nám dělá Sarvanův kamarád. Naším cílem je replika chrámu Tirupati Balaji a dále pak pevnost Sinhgad Fort. K chrámu to je asi 50 km a tak čekám celý den na cestách.
K mému překvapení nám cesta trvá necelou hodinku. Krunalův kamarád jede celou dobu s nohou na plynu a rukou na klaksonu. Předjíždí, podjíždí, chvíli jede i v protisměru a neustále na všechny troubí. Když dojedeme k mýtné bráně na dálnici, tak se automaticky řadí do speciálního pruhu pro státní složky (pro záchrnanku a policii) a předjíždí tak skoro dvoukilometrovou frontu. Z kastlíku u spolujezdce vytahuje zaprášenou plastovou cedulku s nápisem POLICE a dává jí za čelní sklo u spolujezdce. Takhle vybaveni dojíždíme až k závoře.
prodejce buráků, ovoce a čaje cestou na Sinhgad Fort
První pracovní den v Indii. Rychlá snídaně na hotelu a vybíhám ven. Hned u východu mě zastavuje vrátný, že musím projít bezpečnostním rámem a zavazadlo mám položit na pás, že ho musí taky prověřit. Nechápu, ale podvoluji se. Venku na mě čeká řidič. Do práce to je 7 km, které prý pojedeme 45 min (pokud budeme mít štěstí). Nakonec jedeme hodinu, no my vlastně ani nejedeme – spíš jednou za čas popojedeme v koloně.
U brány na mě čekají moji indičtí kolegové – Krunal a Sarvan, kteří mi pomáhají vyplnit všechny formuláře a další formality. Pak následuje další průchod bezpečnostním rámem a rentgenování zavazadel. Uvnitř areálu jsou tři velké kancelářské budovy, které dohromady pojmou 20 000 pracujících Indů. My jdeme do budovy číslo 2. Při vstupu do budovy zase všichni procházíme bezpečnostními rámy a zavazadlo mi potřetí rentgenují. Úplně stejné procedury se opakují i cestou zpátky na hotel. Dohromady tedy 6x za den. Docela by mě zajímalo, kolik takový notebook rentgenového záření vydrží.
Na Ruzyni nastupuji do Airbusu A380, poprvé letím tímhle obrem. Zároveň poprvé letím pracovně do Indie – 2 týdny školit skupinku Indů. O Indii se říká, že si ji buď zamilujete, nebo se sem už nikdy nevrátíte. Vzhledem k tomu, že cestuji do Pune, do turisticky netknutého města a do ryzí Indie, čekám spíše tu první variantu.
Po přistání v Mumbaji (Bombaj) se hned řadím do fronty pro elektronická víza. Na letišti je jedno okénko pro držitele elektronických víz a asi 20 okének pro držitele těch klasických. Elektronická víza jsou novinka a jsem fakt rád, že jsem si je zařídil – budu odbaven výrazně rychleji, než zbytek – ve frontě nás stojí pouze deset. U zbylých okének pro klasická víza jsou nekonečné fronty. Po hodině čekání davy u klasických víz úplně zmizí, zatímo naše řada se zkrátí na polovinu… Indové tuhle novinku zatím moc nezvládají.
Cestou do Pune
Ráno vstáváme kolem osmé, balíme a bez snídaně vyrážíme hledat stanici maršutek. Od našeho hotelu to jsou 2 km pěšky. Na místě se hned ptáme prvního maršutkáře na maršutku do Kutaisi. Ten ukáže na jiného, ten zas na dalšího, až nakonec najdeme toho správného řidiče. Z něj se asi 5 minut snažíme dostat čas odjezdu jeho maršutky. Nakonec se nám to daří – vyjíždí v 10. Naložíme si k němu bagáž a jdeme hledat něco k snídani – do odjezdu máme hodinu čas.
Klášter Motsameta
Zaspali jsme! Je 5:45 a vlak nám jede v 5:55. Místo toho, abychom hnali na vlak, tak se ještě 3 min dohadujeme, jestli to má vůbec cenu. Nakonec vybíháme a zjišťujeme, že dveře hotelu jsou zabarikádované mohutnou železnou mříží. Zalomcujeme mříží, což vzbudí zavalitého nočního hlídače. Chlap vypadá, že vůbec netuší, co se děje. Loví po všech kapsách klíče, odemyká a my pelášíme na vlak. Ještě na nás něco gruzínsky volá, ale nemáme čas s ním cokoliv řešit. Na nádraží dobíháme včas – vlak tam ještě stojí. Kupujeme lístky (1 gel/os). Už chceme skákat do vlaku, ale výpravčí na nás stihne zahulákat, že je to vlak do Tbilisi a že náš vlak ještě nedorazil. Jak věděl kam jedeme, netušíme.
Chiatura je městem lanovek. Každý větší panelák tu má vlastní lanovku.
Kořalka, čaj, placky a v 8 už čekáme u hlavní silnice na maršutku. Ta nás po chvíli nabírá, udělá dvě kolečka po Mestii, nabere opožděné bábušky a jedem. Řidič nám říká, že Samoljet to včera v hospodě přehnal a tak musí řídit místo něj. Jízda s ním však není o moc lepší – celou maršutkou vyřvávají Gruzínské chorály (Jirka schytal místo u jediného funkčního repráku) a řidič valí, co mu maršutka dovolí. Dolů z hor to je snad 1000 zatáček a spousta kličkování mezi krávami, které postávají na silnici. V Kutaisi jsme za 6 hodin.
Nádražní dekorace v Zestaponi
Kořalka, čaj, placky – už se z toho stavá pomalu rituál. Hned ráno vyrážíme směr ledovec Chalaadi. Je to asi nejmíň náročná trasa, která se dá z Mestie jít. Polovina cesty je po asfaltu, zbytek pak příjemná lesní péšina až k úpatí ledovce. Z Mestie se jde směrem k letišti, u kterého začíná značení. Po cestě se pak pokračuje dál. Ta postupně přechází v prašnou cestu a dál pak v pěknou lesní stezku. Cestou nás doprovází několik místních psů, kteří postupně přibírají další a další kámoše – a tak s námi nakonec jde asi šestičlenná smečka. K ledovci to je 3.5 hod (13 km) a stejnou cestou se pak vrací zpátky. Večer trávíme na internetu, kde se snažíme najít ubytování v Chiatuře, což je náš další cíl. Ubytování nakonec nenacházíme a tak další den musíme vyrazit do Zestafoni a odtamtud pak na jednodenní výlet do Chiatury. S Rosou domlouváme maršutku na další den brzo ráno – prý máme štěstí, poveze nás řidič kterého už známe – Samoljot 🙂
Ledovec Chalaadi
Budík v 5:45, rychle do smradlavých pohor, panák čači s Rozou a rychlá snídaně. V 6:30 na nás čeká chlapík opírající se o nastartovanou Ladu Niva. Typický gruzínský padesátník s knírkem, mohutným obočím, za které by se nemusel stydět ani Brežněv, v černé kožené bundě a úsměvem, přes který by se dal prohazovat hrách. Za cestu si řekne šílených 90 gel, což je bohužel běžná cena s vysokokavkazskou přirážkou. Vyrážíme směr Mazeri (30 km).
Tetnuldi 4858 m
V šest ráno naběhneme na snídani. Rosa se omluví, že snídaně bude asi za 15min, a zatím nám přinese čaj a každému panáka čači (místní vinná kořala). Posnídáme placky s marmeládou, vajíčka, hodíme do sebe snídaňového panáka a vyrážíme na trek k ledovcovým jezerům (jezera Koruldi – cca 2500 m).
Výhledy cestou na ledovcová jezera Koruldi