Vstáváme v 6:55. U snídaně nám paní nerozumí a my nerozumíme jí a tak místo marmelády dostáváme med. Bagetou by se daly hřebíky zatloukat, ale jsme spokojení – sedíme venku, pijeme čaj a užíváme si výhled na Isalo. V osm máme sraz s průvodcem před kanceláří parku. Domluvili jsme si trek pouze v lokálním parku, kde je levnější vstup a tak platíme každý 15 000 Ar a průvodce usmlouváme na 60 000 Ar. V téhle části parku sice není potřeba, ale bez něj bychom cestu asi stejně nenašli. Dále platíme 40 000 Ar za řidiče – ten se nám bohužel usmlouvat nepodaří. Autem popojíždíme kousek za Ranohiru, odkud jdeme vysokou trávou směrem k pískovcovým skalám. Škrábeme se na vrchol, kde je krásný výhled na celé Isalo. Sestoupáme do lesa k malému jezírku. Nic moc zajímavého tu není, ale je to taková příjemná procházka.

Pachypodium rosulatum, nazývaná také Elephant’s Foot. Vypadá jako malý zakrslý baobab 🙂

Řidič nás vyzvedává u silnice a přesouváme se do městečka Ilakaka, které je známé těžbou safírů. V devadesátých letech to prý byla malá bezvýznamná vesnička, kde žilo asi 40 obyvatel. V roce 1998 bylo poblíž vesnice objeveno ložisko safírů a nyní zde žije kolem 60 000 lidí. Hned po objevení prvních safírů prý Ilakaka připomínala divoký západ. U společnosti Color Line si domlouváme prohlídku safírových dolů. Dělňasové mají zrovna hodinovou pauzu na oběd, takže si zatím prohlížíme obchůdek se safíry a fosíliemi a pak obědváme bagetu a hrajeme lodě 🙂

Jáma hluboká 25 metrů, kterou hloubí dva až tři horníci a spousta jich během tohoto způsobu těžby v Ilakaka zahynulo.

Lidský bagr v Ilakaka. Horníci si přehazují hlínu z lopaty na lopatu. Za osm hodin práce si vydělají dvě eura.

Popojedeme autem asi dva kilometry a jdeme si prohlídnout doly. Nejdřív nám průvodce ukazuje asi 70 cm širokou díru, která je 25 m hluboká. Díru hloubí dva až tři horníci – jeden kope a druhý vytahuje kýbl s hlínou. Během tohoto způsobu těžby prý zahynulo velké množství horníků, protože je často hlína zasypala. Moderní způsob těžby vypadá tak, že stovka horníků vytvoří dlouhého hada a společně kopou obří jámu. Přehazují si hlínu z lopaty na lopatu a vlastně vytvoří takový lidský bagr. Za osm hodin kopání si vydělají dvě eura. Jámu kopou už tři roky – během období deštů se hlína pokaždé trochu sesune. Za prohlídku máme dohromady platit 25 000 Ar, chlapík ale nemá zpátky, tak si od nás vezme jen dvacet tisíc.

Další způsob těžby je rýžování safírů v řece. V řece je spousta dětí a kdo zrovna nepere prádlo, rýžuje safíry. Hromady kamínků pak přebírají ženy u silnice. Je tu hodně vidět kontrast mezi místními, kteří bydlí v hliněných chýších, a mezi luxusními baráky důlních společností. Určitě je to zajímavá zkušenost se do Ilakaka podívat, ale rozhodně bychom tu nezůstavali přes noc. Z Ilakaka se autem přesouváme zpět do Ranohiry a cestou zastavujeme u slavného skalního okna. Trochu jeho slávu nechápeme, protože má asi tak metr na metr a představovali jsme si ho daleko větší. Uděláme pár klasických fotek a vracíme se do Ranohiry, kde se ještě projdeme na trh a v Chez Alice si dáváme večei – já mám vegetariánský burger a Bláža boloňské špagety. Sedí se tu moc hezky, koukáme na západ slunce, hrajeme karty a pomalu jdeme spát.

Rýžování safírů v řece.

Slavné skalní okno v NP Isalo.