Z HK jedeme vlakem do Ostravy, kde přesedáme na Tiger Express, který nás hodí až do Katovic na letiše. Do Kutaisi odlítáme ve 23.30. V letadle letí i jeden dost připitej Polák. Ten se neustále dost hlasitě diví, jak je možné, že je letadlo plné pouze lidí, co letí do Kutaisi, a že je to zázrak. Při čekání na zavazadla pak vidíme stejnýho chlapíka, jak leží na zádech na pásu se zavazadlama, objímá věšák a vykřikuje „bábuška, moja bábuška..“ Takhle začíná naše cesta do Gruzie 🙂

Hlavní ulice v Mestii

V Kutaisi nám Jirka domluvil vyzvednutí maršutkou přímo na letišti. Všude spousta lidí s cedulema, ale nikdo pro nás. Vzhedem k tomu, že v Kutaisi přistane každý den jen pár letadel, jsou po chvilce chlapíci s cedulkama rozebraní. Až po chvíli pochopíme, že poslední čekající chlapík – s nápisem Jurij v azbuce – čeká na nás. Nasedáme do maršutky a jedem. Chlap jede jak magor – rozjede se na 100kmh a tuhle rychlost se snaží za každou cenu udržet. Maršutka se naklání ze strany na stranu, uvnitř z repráků vyřvávají gruzínské chorály a z cesty uskakuje kdo může. Brzdí pouze ve chvílích, kdy už to opravdu nejde jinak. Po několika dnech se dozvídáme, že jsme měli tu čest se Samoljotem – legendou mezi maršutkáři. Místní raději volí jiný čas odjedzu, než aby jeli s ním. Na druhou stranu zvládne trasu Kutaisi – Mestia téměř o hodinu rychleji, než ostatní maršutkáři. Cestou máme mezizastávku na autobusáku, kde má maršutka pravidelný odjezd v 10hod. Za cestu platíme 25gel. Maršutka je celou cestu plná lidí. Zhruba v půlce cesty zastaví Samoljot na oběd, kde se posílí jedním gruzínským pivkem. V 16hod jsme v Mestii, kde se necháme vyhodit u Rosy – u ní nám Jirka domluvil ubytko ještě z Čech. Rosa je milá babička, která pronajímá dva pokojíky ve svém domku. Večer ještě obhlídneme Mestii, dáme večeři, místní pivko a s Rosou domlouváme snídani na 6:00.