Archiv pro měsíc: Leden 2017

Národní park Serengeti

Napsat komentář

V noci nám byla pěkná zima a tak se budíme ještě před zvoněním budíku. Balíme stany. Fin prohlásí, že žádný stan balit nebude, protože je tu na dovolené a během dovolené odmítá pracovat. Jeho spolubydlící Američan jen pokrčí rameny, usměje se a sbalí stan sám. Snídaně už nám začíná trochu lézt krkem, máme každý den to samé. V 8:30 je naplánován odjezd a snad poprvé vyjíždíme opravdu na čas. Cesta z Ngorongoro do národního parku Serengeti trvá dvě hodiny. Jedeme po prašné silnici plné děr a míjíme pár Masajů pasoucích kozy u jejich typických vesniček Boma. U cesty stojí pár pomalovaných masajských dětí a za fotku žebrají peníze. Další Masajové nás lákají do svých vesniček, nebo prodávají cetky u silnice. Po chvíli nám přes cestu přeběhne stádo žiraf – vůbec poprvé je vidíme zblízka.

Žirafy v národním parku Serengeti

Žirafy v národním parku Serengeti

Celý příspěvek →

Cesta do národního parku Ngorongoro

2 komentáře

Budí nás sluníčko a o něco později i budík. Je půl osmé ráno a pomalu se hrabeme ze spacáků. Snídaně má být od osmi, ale všichni tu fungují v režimu „pole pole“, což v překladu ze svahilštiny znamená „pomalu pomalu“ a tak snídáme až v devět. Máme to samé, co včera, a vyčkáváme na instrukce. Dnes bychom měli jet do národního parku Ngorongoro, ale zatím nikdo z nás netuší na kolikátou je naplánován odjezd. U stolu s námi sedí dvě Američanky, které měly dnes ráno odjíždět do Arushi, ale zřejmě se na ně zapomnělo. Černoušek jim přislíbí, že pro ně do dvaceti minut přijede auto. O dvě hodiny později auto stále nikde. V 10:30 si konečně někdo všimne i nás, a tak se s Američankami loučíme a vyrážíme na cestu. Má to ale jeden háček – černoušci nemají hotovost na zaplacení permitu a přes svátky jsou banky zavřené. Stavíme proto u benzínky, kde by údajně měl být bankomat. Černoušek na 40 minut někam zmizí a my čekáme. A čekáme.

Kráter Ngorongoro

Kráter Ngorongoro

Celý příspěvek →

Výlet do národního parku Tarangire

3 komentáře

V 5:30 ráno zvoní budík a já bručím a nechci vstávat. Nic jiného mi ale nezbývá, za půl hodiny nás má nabírat řidič. Ten má asi patnáct minut zpoždění a veze nás neznámo kam. Asi po dvaceti minutách přesedáme do většího auta, kde už sedí dalších pět turistů – dva sourozenci z Německa, Američan, Fin a Japonec. Po dvou hodinách jízdy nabíráme kdesi u silnice ještě Korejce a přijíždíme do kempu Fanaka Safaris Campsite. Z auta nám vyskládají batohy a usadí nás ke stolu. Všichni po sobě tak nervózně pokukujeme, protože nikdo z nás netuší, jaký je vlastně program a co se bude dít. Za chvilku donesou snídani, a tak se aspoň pořádně najíme – máme tousty, vajíčka, burákové máslo a palačinky. K pití pak Kilimanjaro čaj a Africafe, které není vůbec špatné. Po snídani za námi přijde chlapík a zjišťuje, na kolik dní tu vlastně jsme. Němci jsou tu jen na dva dny, my a Japonec na čtyři dny, Fin a Američan na pět dnů a Korejec dokonce na šest dnů. Následuje ještě otázka na program, kdy na něj všichni postupně vychrlíme názvy národních parků, které chceme vidět – každý je samozřejmě jmenuje v jiném pořadí. Černoušek vykulí velké bílé oči, na chvíli se zamyslí, kývne a beze slova někam zmizí. Mezitím si povídáme s ostatními a zjišťujeme, že každý z nás platil za safari odlišnou částku. My jsme platili ze všech nejmíň a tak raději mlčíme.

Slon africký v NP Tarangire

Slon africký v NP Tarangire

Celý příspěvek →

Cesta ze Stone Townu do Arushi

Napsat komentář

Budí nás horko, je osm ráno a Vánoce připomíná jen datum v kalendáři. Pomalu si balíme krosny, necháváme je na hotelu a vyrážíme do uliček Stone Townu, historické části města Zanzibar. Rádi bychom si vyměnili peníze, ale v bance nás odmítnou. Prý musíme na poštu nebo do směnárny. Bloudíme dál uličkami, je tu krásně čisto a klid, celé město ještě spí. Náhodou míjíme poštu, kde je kurz o dost lepší než na letišti, tak si rovnou měníme dolary za šilinky a jsou z nás zase na chvilku milionáři 🙂 Vedle pošty je na pohled příjemná kavárna se zahrádkou Stone Town Cafe, kde si dáváme snídani – palačinky s banánem a müsli s ovocem (18 000 šilinků). Pijeme masalu, užíváme si sluníčka a pozorujeme dění kolem nás. Stone Town se nám zatím fakt líbí, mísí se tu arabská, evropská, indická a africká kultura. V roce 2000 bylo město zapsáno na seznam UNESCO.

Snídaně ve Stone Town Cafe

Snídaně ve Stone Town Cafe

Celý příspěvek →

Hurá do Tanzanie

Napsat komentář

Na poslední chvíli se rozhodneme využít zbytku dovolené a vánočních svátků a vyrazit přes Vánoce do světa. Rušíme všechno domluvené a doufáme, že nám to kamarádi a rodinní příslušníci někdy odpustí. Destinaci vybíráme podle levných letenek a 28.11. kupujeme letenky na Zanzibar s mezipřistáním v Dar es Salaamu v Tanzanii. Rádi bychom do Tanzanie, ale nedaří se nám zjistit, jestli můžeme vystoupit v Dar es Salaamu, aniž by nám zrušili zpáteční letenku. Na infolince Flydubai nám sice potvrdí, že vystoupit můžeme, ale už nám nemůžou zaručit, že s námi vystoupí i naše zavazadla. To si prý máme domluvit při odbavení. Nechceme riskovat a tak si ještě kupujeme letenku ze Zanzibaru rovnou do Arushi v Tanzanii. Možná si právě teď někdo klepe na čelo, proč si nekoupíme letenky rovnou do Tanzanie. Ty jsou ale o poznání dražší než letenky na Zanzibar. Nedává to trochu smysl, ale co už. Celá tahle dovolená pro nás bude poněkud netradiční, protože vůbec poprvé někam letíme v hlavní sezóně a zároveň je to poprvé, co máme poměrně jasný plán cesty.

Celý příspěvek →

Pracovní cesta do Pune – část třetí

2 komentáře

Je sobota a vyrážíme se Sarvanem, Krunalem, jeho ženou a dcerou na výlet. Řidiče nám dělá Sarvanův kamarád. Naším cílem je replika chrámu Tirupati Balaji a dále pak pevnost Sinhgad Fort. K chrámu to je asi 50 km a tak čekám celý den na cestách.

K mému překvapení nám cesta trvá necelou hodinku. Krunalův kamarád jede celou dobu s nohou na plynu a rukou na klaksonu. Předjíždí, podjíždí, chvíli jede i v protisměru a neustále na všechny troubí. Když dojedeme k mýtné bráně na dálnici, tak se automaticky řadí do speciálního pruhu pro státní složky (pro záchrnanku a policii) a předjíždí tak skoro dvoukilometrovou frontu. Z kastlíku u spolujezdce vytahuje zaprášenou plastovou cedulku s nápisem POLICE a dává jí za čelní sklo u spolujezdce. Takhle vybaveni dojíždíme až k závoře.

prodejce buráků, ovoce a čaje cestou na Sinhgad Fort

prodejce buráků, ovoce a čaje cestou na Sinhgad Fort

Celý příspěvek →

Pracovní cesta do Pune – část druhá

Napsat komentář

První pracovní den v Indii. Rychlá snídaně na hotelu a vybíhám ven. Hned u východu mě zastavuje vrátný, že musím projít bezpečnostním rámem a zavazadlo mám položit na pás, že ho musí taky prověřit. Nechápu, ale podvoluji se. Venku na mě čeká řidič. Do práce to je 7 km, které prý pojedeme 45 min (pokud budeme mít štěstí). Nakonec jedeme hodinu, no my vlastně ani nejedeme – spíš jednou za čas popojedeme v koloně.

U brány na mě čekají moji indičtí kolegové – Krunal a Sarvan, kteří mi pomáhají vyplnit všechny formuláře a další formality. Pak následuje další průchod bezpečnostním rámem a rentgenování zavazadel. Uvnitř areálu jsou tři velké kancelářské budovy, které dohromady pojmou 20 000 pracujících Indů. My jdeme do budovy číslo 2. Při vstupu do budovy zase všichni procházíme bezpečnostními rámy a zavazadlo mi potřetí rentgenují. Úplně stejné procedury se opakují i cestou zpátky na hotel. Dohromady tedy 6x za den. Docela by mě zajímalo, kolik takový notebook rentgenového záření vydrží.

Celý příspěvek →