Zaspali jsme! Je 5:45 a vlak nám jede v 5:55. Místo toho, abychom hnali na vlak, tak se ještě 3 min dohadujeme, jestli to má vůbec cenu. Nakonec vybíháme a zjišťujeme, že dveře hotelu jsou zabarikádované mohutnou železnou mříží. Zalomcujeme mříží, což vzbudí zavalitého nočního hlídače. Chlap vypadá, že vůbec netuší, co se děje. Loví po všech kapsách klíče, odemyká a my pelášíme na vlak. Ještě na nás něco gruzínsky volá, ale nemáme čas s ním cokoliv řešit. Na nádraží dobíháme včas – vlak tam ještě stojí. Kupujeme lístky (1 gel/os). Už chceme skákat do vlaku, ale výpravčí na nás stihne zahulákat, že je to vlak do Tbilisi a že náš vlak ještě nedorazil. Jak věděl kam jedeme, netušíme.
Archiv pro měsíc: Říjen 2016
Gruzie: z Mestie do Zestaponi a na Katskhi pillar
Kořalka, čaj, placky a v 8 už čekáme u hlavní silnice na maršutku. Ta nás po chvíli nabírá, udělá dvě kolečka po Mestii, nabere opožděné bábušky a jedem. Řidič nám říká, že Samoljet to včera v hospodě přehnal a tak musí řídit místo něj. Jízda s ním však není o moc lepší – celou maršutkou vyřvávají Gruzínské chorály (Jirka schytal místo u jediného funkčního repráku) a řidič valí, co mu maršutka dovolí. Dolů z hor to je snad 1000 zatáček a spousta kličkování mezi krávami, které postávají na silnici. V Kutaisi jsme za 6 hodin.
Gruzie: z Mestie na ledovec Chalaadi
Kořalka, čaj, placky – už se z toho stavá pomalu rituál. Hned ráno vyrážíme směr ledovec Chalaadi. Je to asi nejmíň náročná trasa, která se dá z Mestie jít. Polovina cesty je po asfaltu, zbytek pak příjemná lesní péšina až k úpatí ledovce. Z Mestie se jde směrem k letišti, u kterého začíná značení. Po cestě se pak pokračuje dál. Ta postupně přechází v prašnou cestu a dál pak v pěknou lesní stezku. Cestou nás doprovází několik místních psů, kteří postupně přibírají další a další kámoše – a tak s námi nakonec jde asi šestičlenná smečka. K ledovci to je 3.5 hod (13 km) a stejnou cestou se pak vrací zpátky. Večer trávíme na internetu, kde se snažíme najít ubytování v Chiatuře, což je náš další cíl. Ubytování nakonec nenacházíme a tak další den musíme vyrazit do Zestafoni a odtamtud pak na jednodenní výlet do Chiatury. S Rosou domlouváme maršutku na další den brzo ráno – prý máme štěstí, poveze nás řidič kterého už známe – Samoljot 🙂
Gruzie: z Mazeri přes Guli pass do Mestie
Budík v 5:45, rychle do smradlavých pohor, panák čači s Rozou a rychlá snídaně. V 6:30 na nás čeká chlapík opírající se o nastartovanou Ladu Niva. Typický gruzínský padesátník s knírkem, mohutným obočím, za které by se nemusel stydět ani Brežněv, v černé kožené bundě a úsměvem, přes který by se dal prohazovat hrách. Za cestu si řekne šílených 90 gel, což je bohužel běžná cena s vysokokavkazskou přirážkou. Vyrážíme směr Mazeri (30 km).
Gruzie: z Mestie na jezera Koruldi
V šest ráno naběhneme na snídani. Rosa se omluví, že snídaně bude asi za 15min, a zatím nám přinese čaj a každému panáka čači (místní vinná kořala). Posnídáme placky s marmeládou, vajíčka, hodíme do sebe snídaňového panáka a vyrážíme na trek k ledovcovým jezerům (jezera Koruldi – cca 2500 m).
Cesta do Gruzie
Z HK jedeme vlakem do Ostravy, kde přesedáme na Tiger Express, který nás hodí až do Katovic na letiše. Do Kutaisi odlítáme ve 23.30. V letadle letí i jeden dost připitej Polák. Ten se neustále dost hlasitě diví, jak je možné, že je letadlo plné pouze lidí, co letí do Kutaisi, a že je to zázrak. Při čekání na zavazadla pak vidíme stejnýho chlapíka, jak leží na zádech na pásu se zavazadlama, objímá věšák a vykřikuje „bábuška, moja bábuška..“ Takhle začíná naše cesta do Gruzie 🙂
Podzim v Tatrách – část druhá
Vstáváme opět v 5:50, snídáme a v sedm vyrážíme električkou ke Štrbskému plesu, abychom alespoň část trasy šli jinou cestou než včera. U Popradského plesa si dáváme druhé kolo snídaně a poté vyrážíme po modré k rozcestí nad Žabím potokom, kde se cesta rozděluje na Rysy a Koprovský štít. Oproti včerejšku je tu podstatně více lidí a bohužel většina z nich směřuje na Koprovský štít, stejně jako my. Asi po hodině cesty dorazíme k Veľkému Hincovu plesu, kde na chvilku odpočíváme. Je tu krásně. Cesta od plesa k vrcholu vede klikatě do kopce. Poslední úsek je hodně kamenitý a o něco náročnější. Na vrcholu je spousta lidí, moc dlouho se tam nezdržíme. Vracíme se stejnou cestou dolů a jdeme na zastávku električky u Popradského plesa. Električkou se necháme odvézt do Starého Smokovce a večeři si dáváme opět v Kolibě Kamzík. Chytneme poslední volný stůl, je tu narváno. Po večeři si dáme Tatranský čaj na dobrou noc a jdeme spát.
Podzim v Tatrách – část první
Výlet do Tater plánujeme tradičně na poslední chvíli. Ve 23:05 nasedáme do nočního vlaku směr Poprad. Všechny lůžkové vozy už jsou obsazené, takže máme klasické kupéčko, ve kterém sedí tři podivíni a jeden normálně vypadající člověk. Celým vlakem se line alkoholový odér. Daří se nám usnout jen na chvilku. V 6:22 ráno přijíždíme do Popradu, jízdenka nás dohromady stála 938 Kč. Rozespalí kupujeme lístek na električku do Nového Smokovce, kde jsme si na poslední chvíli zamluvili pokoj v penzionu Gabriel. Cesta do Nového Smokovce trvá asi 20 minut. Chceme si v penzionu nechat krosny a rovnou vyrazit na výlet, protože ubytování je možné až od 15:00. Majitel nás ale ubytuje rovnou, a tak si na chvilku ještě lehneme.